Historicky nejproduktivnější hráč novodobé historie hodonínského hokeje loňskou sezonu úplně vynechal. Hlavním důvodem byla pracovní vytíženost. „Časově to bylo loni hodně náročné. Dojížděl jsem denně daleko za prací, doma máme dva kluky, takže škola a do toho i hokejové tréninky. Práce a rodina musela dostat přednost. Konec kariéry jsem loni nikde neoznámil asi možná i proto, že jsem si podvědomě nechával v hlavě pootevřená nějaká zadní vrátka, kdyby se situace změnila a pořád by byla chuť do hokeje,“ osvětluje důvod, proč loni poprvé od sezony 2004-05 chybělo na některé hodonínské soupisce jméno Petr Peš.

I přesto většinu zápasů Baníku sledoval aspoň z tribuny. „Lhal bych, kdybych řekl, že mě nesvrběly ruce,“ přiznává. Letos v květnu se pak občas přidal k týmu během suché přípravy. „Když to šlo, tak jsem s klukama na letní chodil, ale bylo to spíš o tom, abych se hýbal. Na to, že bych začal sezonu jsem úplně nemyslel. Pak mě trochu doma začala nahlodávat manželka s dětmi, jestli to ještě nechci rok zkusit. A jelikož i v práci se mi uvolnily ruce a mám víc času, tak jsem si řekl, že to zkusím a uvidím, jestli se do toho dokážu ještě dostat,“ říká znojemský rodák, který ale už dávno zapustil pevně své kořeny v Hodoníně, a především pak v nedalekých Ratíškovicích.

Baníku začala v pondělí 12. srpna finální část přípravy. Hráči se po dovolených poprvé sešli a po dlouhých měsících opět nazuli brusle. Na ledě se s netypickým číslem 20 objevil i Petr Peš, který má s trenérem jasnou dohodu. „Dohodli jsme se jasně a férově. Není jednoduché se po roce vrátit a nastavit hlavu zase na úplně jiný režim. Budu s týmem do konce srpna trénovat a pak si sedneme a řekneme si, co dál. Musím vědět a cítit, že na to mám a že můžu týmu něco dát a pomoct. A stejně to musí vidět i trenér, jinak to nebude mít žádný smysl ani pro jednoho z nás,“ osvětluje aktuální situaci.

Po roční pauze se tak Petr Peš vrátil zpět do kabiny, kterou zná tak dobře, jako málokterý hráč. Jaké měl při návratu do známého prostředí pocity? „Bylo to zvláštní. Ne, že bych byl nervózní, to ne. Když to nevyjde, tak si prostě sbalím tašku a budu klukům držet palce z tribuny, ale bylo to jiné. Po skoro dvaceti letech jsem přišel do prostředí, které znám, vlastně jako nováček,“ směje se.

Kustod Roman Bárta dokonce přichystal jeho starý box. „Byli jsme s rodinou o víkendu na kolech a do toho mi přišla od Bártiče fotka, kde byl můj box s mojí jmenovkou. To mě popravdě moc potěšilo. Nevím, jak moc to potěšilo toho, kdo tam seděl loni, ale třeba se tam za pár týdnů vrátí,“ dodává s úsměvem.