Víťo, máš za sebou první zápas v sezoně. Jak ses na ledě po dlouhé přestávce cítil?

Abych řekl pravdu, tak v první třetině to nebyla žádná sláva. Trošku jsem cítil, že jsem se od loňského playoff s Šumperkem pořádně nepohnul. Navíc jsem byl na tréninku naposledy v pondělí, takže se dalo čekat, že budu chvilku bojovat. Každopádně jsem se do toho postupně dostával, rozdýchal jsem to a nakonec jsem to přežil (směje se).

V první třetině jste ztratili dvoubrankový náskok. Neotřáslo to s vámi?

Já myslím, že ne. Alespoň když budu mluvit za sebe. Já tak nějak věřil, že to dotáhneme do vítězného konce. Samozřejmě na psychice to v ten moment nepřidá, naopak soupeř byl na koni, ale jak říkám - prostě jsme věřili a nakonec to vyšlo.

Ve druhé třetině, kterou jste vyhráli 2:0, jste soupeře jasně přestříleli (16:7 na střely). Byla častější střelba jedním z taktických pokynů?

Tak tenhle pokyn hráči slyší v kabině v jakékoliv kategorii snad každý zápas i každou třetinu. Bez toho to prostě nejde. Samozřejmě jsme si řekli, že to tam musíme střílet a jít si zatím, ale to jsme si říkali už i před zápasem.

Vedli jste o tři branky, v závěru jste si utkání, jako již poněkolikáté v sezoně, zbytečně zkomplikovali…

Měli jsme špatnou pasáž ve třetí třetině. Nedá se říct, že bychom byli pod nějakým tlakem, ale naráz jsme byli všude o krok později. Čím to je, to sám nevím. Věděli jsme, že soupeř má kvalitní tým, příště by se nám to mohlo vymstít. Na to musíme dát pozor. A ten infarktový závěr... co k tomu říct - tam nás Kuba (Zollpriester, pozn. red.) hodně podržel.

Po třech zápasech jste dokázali naplno bodovat. Tým už tuhle výhru potřeboval jako sůl, souhlasíš?

Samozřejmě, že každý má v hlavě ty předešlé zápasy. Když to nelepí, tak je nejhorší se tím nějak stresovat a patlat se v tom. My prostě chtěli hrát naší hru a věřili jsme tomu, vyplatilo se. Důležité tři body z venku, to je super. Teď na to musíme navázat v následujících zápasech. Když tým udělá sérii dobrých výsledků, tak se to hned projeví na sebevědomí všech hráčů. Tak uvidíme, uděláme pro to všechno.

Nastoupil jsi na pozici obránce, přitom jsi kovaný útočník. Jak se ti na nezvyklém postu hrálo?

To byl křest ohněm (směje se). První třetinu jsem nechal vyniknout Kubu v brance - prostě jsem mu věřil (směje se). Po dlouhé době jsem hrál zápas a najednou v beku, první třetinu jsem s tím bojoval - nechával jsem jejich útočníkům hodně prostoru. Pak jsem postupně přicházel na to, jak se kde pohybovat a snad to nebylo úplně nejhorší. Já byl hrozně rád, že hraju a bylo mi úplně jedno, kde to bude. Ať to bude kdekoliv, budu dělat všechno pro tým, aby byl úspěšný.

Celkově jste nastoupili v hodně improvizované sestavě. Jakoby vás tento fakt víc semknul…

Tohle už jsem zažil po několikáté. Když týmu chyběli třeba lídři nebo jsme jeli prostě v okleštěné sestavě, tak nebyl špatný zápas a většinou dopadl dobře. Je to podle mě tím, že každý je zodpovědnější za tu svojí roli, ví, že to nikdo jiný za něho neodehraje - prostě musí každý hrabat.

Tvůj příchod k A-týmu SHKM klub oznámil na konci října. Jak dlouho probíhala jednání o tom, že bys mohl Drtiče posílit?

Bylo to všechno víceméně hodně rychlé. Už pár dní před tím, než jsem přišel na první trénink, jsem měl velkou chuť si zahrát. Zavolal jsem trenérovi, přišel jsem na trénink a postupně jsme se dohodli i s Martinem Vyrůbalíkem, že bych mohl týmu pomoci. Jsem rád, že mi to bylo umožněno. Upřímně jsem se toho trošku bál. Ono, skočit do rozjetého vlaku a hlavně do fungující kabiny není úplně sranda.

Před sezonou jsi odešel trénovat do Přerova, kde máš na starosti nejmenší naděje Zubrů. Jak se ti v novém angažmá líbí?

Já si nemůžu na nic stěžovat. Všechno klape. Klub je profesionální a tak se tam i všichni chovají a k hokeji tak přistupují, což se mi hrozně líbí. Jsem šťastný za svoji práci, která je zároveň mým koníčkem. Když se člověk ráno těší do „práce“, tak není nic víc. Jsem za tu šanci rád a doufám, že i klub je spokojený semnou.

Trénování je hodně časově náročné. Jak často by ses mohl v zeleno-černém dresu objevovat?

Máš pravdu. Přes týden tréninky stíhám, protože se trénuje večer a to už jsem doma. Horší jsou víkendy, není volný víkend. Jsem s trenérem i Martinem Vyrůbalíkem dohodnutý na tom, že jakmile budu alespoň trochu stíhat, tak na zápas moc rád pojedu - pokud samozřejmě bude zájem od trenéra - nerad bych něco slíbil a pak se furt omlouval. Jednali jsme narovinu a tak by to mělo být. Takhle jsem to řekl i klukům v kabině. Když pojedu, odvedu sto procent, ale bohužel nemůžu slíbit, jestli to bude jeden nebo čtyři zápasy v měsíci, tou hlavní prioritou je teď pro mě Přerov.

Na závěr bych chtěl poděkovat a vyzdvihnout fanoušky, kteří za námi přijeli do Uničova. Byl jsem se na kluky v sezóně párkrát podívat doma a vždy byla suprová atmosféra. Na to se fakt těším!

Děkuji za rozhovor.