Petře, vraťme se zhruba do května minulého roku, kdy se začal A-tým SHKM Hodonín rodit. Jaké byly tvé první pocity z této myšlenky a kdy a jak ses o tomto záměru dozvěděl?

První taková myšlenka padla už docela dávno. Jednou jsme seděli na pivě a Martin Vyrůbalík s Petrem Uřičářem nám sdělili, že by chtěli založit v Hodoníně nový tým. Ze začátku jsem to nebral vážně, ale postupem času to začínalo dostávat obrysy a v květnu loňského roku to bylo oficiální. Uřa (Petr Uřičář, pozn. red.) se nás ptal, jestli bychom do toho šli.

Po krátkém přemýšlení jsem mu řekl, že ano. Já sice avizoval, že s hokejem jako aktivní hráč končím, ale lákalo mě zahrát si v tomto kolektivu a věděl jsem, že to bude mít hlavu a patu když se pod to podepíše Martin Vyrůbalík. Začal se teda skládat tým, začalo se s letní přípravou a pomalu se to celé rozjíždělo.

Když jsi byl vedením týmu osloven, zda-li bys chtěl za nový tým hrát, jak dlouho ses rozhodoval? Co pro tebe bylo při rozhodování nejdůležitější či nejtěžší?

Nejtěžší rozhodování bylo vzhledem k mé rodině. Ne z toho důvodu, že by mě v hokeji nepodporovali, ale spíš z toho hlediska, že jim toho spoustu za ty roky u hokeje dlužím. Po loňské sezoně jsem slíbil, že se začnu rodině, práci a svým dětem více věnovat. Když mě ale kluci oslovil a sdělili nám své vize a ujistili nás, že se nejedná o sezónní záležitost, tak mě to zaujalo. Zajímalo mě, kdo bude ten kraj za Hodonín hrát. Byl jsem se v minulé sezoně párkrát podívat na hokeji v Ostrohu a věděl jsem, že to nebude vůbec žádná sranda co se týče fyzické připravenosti.

Kdybychom měli být v soutěži do počtu, tak bych do toho vzhledem k mé soutěživé povaze nešel. Po čase se to začalo všechno dobře vyvíjet, tým se poskládal z dobrých kluků. Na nabídku kývl David Polesný, Zdeněk Kučera, Jakub Sajdl, Michal Kuba a další a v ten moment jsem si řekl, že to zkusím taky. Potom proběhla nějaká jednání doma s rodinou, která nakonec dopadla úspěšně (směje se).

Na řadu přišla přípravná utkání, která dopadla nad očekávání. Čtyři z pěti jste vyhráli. O takovém startu asi nikdo ani nepřemýšlel...

Už v srpnu na trénincích jsem na ostatních klucích viděl, že to jsou dobří hokejisté, že mají něco za sebou a s hokejkou to umí. Byla tam samozřejmě nováčkovská euforie. První přátelák jsme odehráli v Uherském Brodě a bylo viděl, že to nebyla žádná hokejová podívaná jak z naší, tak ze soupeřovy strany. Na další domácí přátelák došlo na naše tribuny dost lidí, což vůbec nikdo nečekal.

V ten moment jsem si řekl, že kdyby takové množství fanoušků chodilo na každý zápas, tak toho rozhodnutí hrát za SHKM nebudu vůbec litovat. Věděli jsme, že bychom si měli vážit podpory fanoušků, protože se ve městě hrála i druhá liga, která je pro oko diváka atraktivnější, ale bojovností a podařenými akcemi jsme se snažili seba a hlavně diváky bavit.

Ani vstup do soutěžních utkání nebyl vůbec špatný. Z prvních šesti zápasů jste pět vyhráli. Na přelomu října a listopadu přišlo špatné období, kdy jste prohráli tři utkání v řadě. Ukázala se v tomto období zkušenost mužstva, protože jste si z toho očividně nedělali těžkou hlavu a prostě jste šli do dalších zápasů?

Úplně první mistrovské utkání jsme hráli v Hradišti a byl to docela hrozný zápas. Sice jsme vyhráli vysokým rozdílem, ale Hradiště mělo strašně málo hráčů a kvalita hokeje byla na mizerné úrovni. Po zápase jsem sám sobě říkal, že jestli to takto půjde dál, tak mě to rozhodně bavit nebude.

Po té sérii nevydařených zápasů na přelomu října a listopadu jsem byl i lehce naštvaný, protože jsme neměli vůbec špatný tým a z nějakého důvodu to nešlo, i když jsem věděl, že máme rozhodně navíc. Ta třetí prohra v řadě na ledě Ostrohu mě opravdu vytočila a v kabině jsem řekl pár ostrých slov a očividně to pomohlo, když se nám potom začalo dařit a udělali jsme tu parádní šňůru výher (směje se).

Následovala fantastická série jedenadvaceti výher v řadě. Co bys k tomu řekl?

Musíme i trošku pokorně říct, že nám k tomu pomohl los soutěže. Skoro všechny těžké zápasy na ledě silných soupeřů jsme měli za sebou. Ke konci základní části jsme vyhráli i na ledě Boskovic, které nebyly kompletní a měly spoustu zraněných hráčů. Hodně nám pomohla posila v podobě Toma Poláka. Neskutečně zvedl celý třetí útok a my jsme najednou měli tři silné, produktivní útoky.

Hodně těžký zápas jsme měli ve Vyškově proti Březině a co si pamatuji tak právě třetí útok s Tomem Polákem nám v tom utkání hodně pomohl a vyhráli jsme. V ten moment jsem cítil, že ten tým má nějaký charakter, sílu a můžeme porazit každého. Potom se ozval ještě Zdenko Kotvan, a začal jsem věřit tomu, že bychom v playoff mohli dojít až do finále.

V playoff jste postupně narazili na Uničov, Uherský Ostroh a Velké Meziříčí. Tím nejtěžším soupeřem byli bezesporu Horáci. Jak bys finálovou bitvu ohodnotil? V čem jste byli o krůček napřed, že jste jako první vyhráli na jejich ledě a mohli slavit zisk poháru?

Velké Meziříčí rozhodně bylo nejtěžším soupeřem. Bylo viděl po celou sezonu, že mají silné a hlavně široké mužstvo. Hrávali to na čtyři lajny, jejich první pětka byla odskočená od ostatních a rozhodovala zápasy. Jejich další obrovskou výhodou byl jejich domácí malý led, strašně těžko se tam ostatním týmům hrálo.

Celá finálová série se asi zlomila v půlce čtvrtého zápasu u nás, my jsme v ten moment byli na ručník, na střídačce jsme na sebe křičeli a už jsem si říkal, že to asi špatně dopadne. O druhé přestávce jsme si k tomu v kabině něco řekli, musel se zvýšit i hlas a v třetí třetině jsme ten zápas silou vůle dotlačili do konce.

Řekli jsme si, že když přišlo tolik lidí tak nemůžeme udělat ostudu a minimálně ten zápas na sto procent odmakat. Lepší jsme v tom zápase asi nebyli, ale stálo při nás štěstí a dali jsme prostě více gólů než soupeř. V posledním finále se už mohlo stát cokoliv. Nám se podařilo hned v prvním střídání dát gól. Meziříčí do nás sice bušilo, ale my jsme to sehráli dobře týmově a podržel nás Zdenko, zatímco jejich gólman nepodal úplně ideální výkon.

Základ týmu tvořili hráči s velkými zkušenostmi ze druhé ligy. Byl na vás vyvíjen nějaký větší tlak, než na ostatní hráče? Nebo celá atmosféra kolem týmu byla uvolněnější a nikdo vám do toho, jak se říká, nekecal...

Nikdo nám do toho právě nekecal. Hráli jsme to především pro zábavu a ne pro peníze. Nikdo nikdy nepřišel do kabiny v nějakém zápase a neříkal trenérovi, že má přeházet útoky, že se na to nedá dívat a podobně. My jsme naopak cítili zodpovědnost za ty fanoušky, co na nás chodili. Ta jejich podpora ať už přímo na zimáku nebo na internetu byla fantastická a my jsme právě kvůli tomuto museli hrát na sto procent, jinak by se na nás nechodil nikdo dívat.

Základní část navštěvovalo v průměru necelých šest set diváků, v playoff potom hodně přes tisíc lidí na zápas, což je více než na některých zápasech první ligy. Asi se dá říct, že určitý podíl na zisku trofeje mají právě i fanoušci...

Mají na tom výrazný podíl. Každou sezonu se říká, že se to hraje hlavně pro lidi, je to sice už takové klišé, ale tahle sezona byla speciální. Kvalita hokeje v kraji fanoušky asi úplně nenasytila, spíš ta víra v něco nového. Fanoušci pro nás byli hnacím motorem. I ty jejich neskutečné výjezdy na ostatní stadiony. Jezdili za námi takovou dálku třeba do Uničova, do Bylnice a ještě bych mohl klidně pokračovat. Neskutečně si tu sezonu užívali a my jsme jim to dokázali oplatit ziskem poháru.

Jelikož jsem v mnoha zápasech mohl nakouknout do vaší kabiny tak za sebe můžu říct, že takovou partu kamarádů a hokejistů jsem ještě nezažil. Vnímáš to stejně?

To je dáno tím, že drtivá většina z nás byla z Hodonína nebo blízkého okolí a všichni jsme se znali již před sezonou. Když to srovnám třeba se Znojmem, kde jsem měl možnost ještě jako junior nakouknout do áčka, tak bylo hned vidět, že každý hráč je odjinud, každý si hlídá svou smlouvu. Ve druhé lize to bylo sice přátelštější než ve vyšších ligách, ale funguje to tam podobně.

Bylo občas potřeba v určitých věcech krotit mladé hráče?

No… Já si někdy připadal hloupější než oni (směje se). Jako snažil jsem se, ale musel jsem se modlit, aby mě třeba takový Mara Výmola nezatáhl někam do vinohradu makat (směje se). Bylo to ale těžké. Někteří ti kluci v kabině byli z úplně jiné planety a já jsem jim někdy vůbec nerozuměl (směje se). Spíš jsem měl s některými mladými debatu o tom, že by se neměli spokojit s tím že hrají Krajskou soutěž, ale aby šli trénovat i mimo led a snažili se do budoucna posunout do jiné soutěže.

Pro tebe to byla první zkušenost s krajskou soutěží v životě. Na co bylo nejtěžší si zvyknout?

Nejtěžší bylo si zvyknout na docházku na tréninky. Kraj je čistě amatérská soutěž a spousta kluků dá přednost škole, práci nebo rodině před tréninkem. Potom se nás na tréninku sešlo třeba jen dvanáct a co chceš dělat v takovém počtu. Trenér si musí tréninky chystat dopředu a když si namaluje něco pro patnáct lidí a nakonec nás tolik nepříjde, musí se improvizovat a je to těžké. Po nějaké době se to zlomilo.

Došli do kabiny nový kluci, kteří chodili pravidelně na každý trénink a už se mohlo začít pořádně trénovat ve větším počtu. Co se týče samotných zápasů, tam mě docela mrzelo, že někteří hráči v téhle lize se vůbec nesnaží hrát hokej, ale za každou cenu ti chtějí spíše ublížit. Chyběl mi tam u pár hráčů respekt k soupeři i ke hře samotné.

Našel bys na první sezoně A-týmu SHKM i něco negativního?

V klubu fungovalo všechno tak, jak se na začátku dohodlo. Akorát mě docela zamrzelo to zjištění, že i v případě vítězství v playoff se nebude hrát baráž o postup vyšší soutěže.

Uvidí tě fanoušci v zeleno-černém dresu i v příští sezoně?

Na tohle je ještě brzo. Sám zatím netuším co bude dál, uvidíme.

Chtěl bys na závěr říct něco, co v našem rozhovoru ještě nezaznělo?

Celou sezonu jsem si strašně užil, mělo to vzestupnou tendenci a celé to vyvrcholilo pohárem. Bylo to neskutečné a nikdy na to nezapomenu. Tato sezóna, byť v nižší soutěži, předčila několik předešlých roků, které jsem zažil. Děkuju všem fanouškům, kteří nám drželi palce a budou držet palce dál. Moc děkuji.

Děkuji za rozhovor.

Inventura

• Inventura #1 - Jan Prčík: Touha něčeho dosáhnout byla v mužstvu obrovská

• Inventura #2 - Martin Vyrůbalík: Lepší zakončení první sezony jsme si ani nemohli přát

• Inventura #3 - Karel Lidák: Stále bojujeme se stejnými věcmi, zejména s financováním

• Inventura #4 - David Polesný: Když jsem viděl, jak si kluci balí věci, věděl jsem, že o to nechci přijít