Trenére, už jste uvěřil tomu, že sezona je u konce a zakončili jste ji ziskem poháru, nebo tomu stále nemůžete uvěřit?

Jo, už tomu věřím. Už jsem pohár viděl několikrát, takže tomu už opravdu věřím (směje se). Pár dní jsem to samozřejmě vstřebával, ale na druhý den ráno, když jsem se probudil po oslavách s úsměvem a slovem „mistři“ na rtech, jsem definitivně uvěřil tomu, že se to povedlo.

Pojďme ale pěkně od začátku. Na začátku sezony jste nebyli v jednoduché situaci. Nový tým, nová soutěž, nová výzva. Znal jste de-facto celý kádr, ale neznal jste soutěž, soupeře, nevěděli jste, co vás čeká…

Na úvod bych chtěl říct, že jsem rád, že mě Martin Vyrůbalík s Petrem Uřičářem oslovili. Petra jsem v tu dobu neznal, ale Martina ano. Věděl jsem, co v hokeji dokázal a byla to pro mě pocta. Potkali jsme se, něco jsme si o tom na úvod řekli a dohodli jsme se, že do toho půjdeme. Postupně se začala plnit soupiska, takže jsme zhruba věděli, kdo bude hrát. Další hráči se pak přidali v průběhu sezony.

Je ale pravda, že já, a myslím, že stejně tak ani většina kluků nevěděla, co od soutěže máme čekat. Kluci si museli zvyknout na jiný styl hokeje i pískání, kdy zkušení borci nejsou tolik chránění, jako ve vyšších ligách. A tito hráči to museli přijmout a srovnat se s tím. I proto jsme měli trochu pomalejší rozjezd, ale kluci to všechno zvládli a postupem času si na soutěž přivykli. Přišli na to, jak tuto soutěž hrát. Prostě pochopili, že se musíme zaměřit hlavně sami na sebe.

Teď zpětně, když se na to podívám, tak musím říct, že jsem příjemně překvapený z toho, kolik kvalitních hráčů se v Krajské lize pohybuje.

Začátek sezony vám vyšel, podařilo se připsat pár vítězství a pohybovali jste se na vrcholu tabulky. Pak ale přišly tři porážky za sebou. Zejména na tu ve Velkém Meziříčí asi jen tak nezapomenete…

To samozřejmě nezapomene nikdo z nás. Zlomilo se to ve chvíli, kdy jsme snížili na 5:2, ale pak jsme následně v každém střídání inkasovali, během čtyř minut jsme dostali šest branek a bylo po zápase. Pak už to byla doslova bezmoc. Nic s tím nešlo dělat. Když se tohle stane, a stalo se to každému, kdo dělal nějaký sport, tak to prostě nejde zastavit.

Zažil jste už někdy tak vysokou porážku?

Tak vysokou ne, ale vzpomněl jsem si na to, když jsme před pár lety s SHK hráli ve Valašském Meziříčí, kde jsme na začátku druhé třetiny vedli 1:4 a nakonec jsme prohráli 9:7. Vzpomínám si i na to, jak jsem se tehdy bavil s Petrem Pešem, že i on cítil, že když domácí snížili na 3:4, tak že ten zápas nebude dobrý. Občas to tak prostě je. A pokud se nepodaří rychle přepnout nastavení v hlavách hráčů, tak to dopadne tak, jako to dopadlo v těch dvou zmíněných zápasech. Ale to je prostě sport, tohle se stává i v NHL nebo nejvyšších ligách po Evropě.

Když se na to díváte zpětně, nebyla tato pořádná facka nakonec ku prospěchu?

Možná ano. Hráči i všichni okolo z toho byli pochopitelně špatní, ale my jsme ani náznakem nezačali bláznit, že bychom si řekli, že musíme víc trénovat, víc bruslit… nic takového. Jak jsem už říkal, kdo dělá nebo dělal sport, tak ví, že tohle se prostě občas může stát komukoliv. Samozřejmě, že jsme si k tomu spoustu věcí řekli. Řekli jsme si, že se to nesmí opakovat, hráči to přijali a v sezoně jsme už žádný takový výpadek neměli.

Na druhou stranu, po těchto třech porážkách přišla spanilá jízda a jedenadvacet vítězných zápasů v řadě. Mám pocit, že s narůstajícím počtem vítězství se týmu přímou úměrou zvedalo i sebevědomí. Tým ukázal, že má vnitřní sílu a hráči pochopili, že to může jít. Souhlasíte?

Souhlasím. Myslím si, že to viděli i fanoušci, ale musel byste se zeptat hlavně samotných kluků, jak to vnímali. Podle mě to tak ale bylo. Je důležité, když hráč věří sám v sebe. Sebevědomí, ne to přehnané, ale to zdravé, dělá hrozně moc. Nedívat se na to, co dělá soupeř, nezabývat se spornými verdikty… udělat si rozcvičku, vjet na led a jít do zápasu a hrát si svoje. Možná klidně něco během zápasu změnit, ale hlavně musíte věřit sám v sebe.

Během té šňůry jsme měli pár zápasů, které jsme obraceli v poslední třetině nebo až v úplném závěru a musím říct, že tým měl neskutečnou vnitřní sílu a nevzdával se. Vyhráli jsme spoustu posledních třetin (poslední třetiny: 23 výher, 7 remíz, 7 proher, pozn. red.) a já si myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že si kluci zkrátka věřili.

Ta touha něčeho dosáhnout byla v mužstvu obrovská. A samozřejmě, že tím, jak se vyhrávalo, tak i to sebevědomí šlo pochopitelně nahoru všem hráčům. A pak… v soutěži jsou i mužstva, která hrají pět a více sezon pohromadě. My jsme sice měli hráče, kteří přišli ze druhé ligy, ale taky jsme měli kluky z juniorky a někteří kluci hokej rok nebo dva vůbec nehráli. A je potřeba říct, že se s tím všichni poprali velmi dobře.

Jak moc nepříjemné pro vás bylo, že jste museli začínat vyřazovací boje na hřišti soupeře, i když jste měli podle klíče playoff začínat doma?

My jsme už v průběhu sezony počítali s tím, že tato situace může nastat. Znali jsme rozlosování, a proto jsme tušili, že k tomu dřív nebo později dojde a budeme to muset řešit. Byli jsme na to připravení a věděli o tom i hráči. A jsme rádi, že i soupeři naši situaci pochopili a přistoupili k tomu tak, jak k tomu přistoupili.

Jasně, že jsme měli v hlavách - jedeme ven, co když prohrajeme, jak na to budeme reagovat... Ale my jsme prostě a jednoduše neměli kam uhnout. Museli jsme se podřídit vyšší soutěži, podřídili jsme se a zaplať pánbůh jsme to zvládli.

Ve čtvrtém finále jste po dvou třetinách prohrávali 1:2. Věřil jste, že to kluci v poslední třetině zvládnou a vynutíte si poslední pátý duel?

Věřil. Ten důvod jsem už zmiňoval - třetí třetiny jsme měli silné. A na to jsem kluky neustále upozorňoval a snažil jsem se jim to dostat do hlav. Že jsou silní, že to můžou dokázat a že musí věřit tomu, že to dokáží.

Co podle Vás rozhodlo o tom, že jste jako první tým dokázali zvítězit na ledě Velkého Meziříčí a o tom, že jste vyhráli páté finále a mohli tak zvednout nad hlavu pohár pro vítěze?

To, že jsme poprvé po druhé třetině vedli. V prvním i druhém finále jsme měli ve druhé třetině náskok, ale soupeř vždy dokázal srovnat a do poslední třetiny se šlo za nerozhodného stavu. V tom pátém finále jsme poprvé dokázali vedení uhájit do druhé přestávky a to bylo z mého pohledu rozhodující. Říkal jsem a snažil se to o přestávce přenášet i na hráče, že jestliže teď vedeme, tak už to dotáhneme do vítězného konce. Říkal jsem jim, že není možné, aby někdo třikrát doma po sobě zvítězil.

Je to samozřejmě spíš jen takové klišé, ale šlo hlavně o to, aby kluci uvěřili, že to můžou dotáhnout do vítězného konce. A povedlo se to. Přidali jsme pak pátou branku, soupeř ale snížil na 4:5. Pak dvouminutové oslabení… byly to nervy až do poslední vteřiny, ale zvládli jsme to.

Finálová série se hrála na maximální počet pěti zápasů, všechny duely skončily o gól nebo o dva, byl to napínavý boj až do samotného konce. To je asi finále, jak má být…

(oddechne si) Nevím, jak to vnímají a prožívají hráči… Úplně jinak to zase mají fanoušci. Ale když mám mluvit za sebe, tak pro mě to bylo hrozně těžké. Byly tam chvílemi i okamžiky, kdy se na to nemůžeš ani dívat. Kolikrát jsem si musel sáhnout, jestli mi ještě tluče srdce. Byla to napínavá bitva a kluci ji zvládli skvěle.

Velmez byl určitě nejtěžším možným soupeřem ze všech…

To rozhodně ano. Ta jejich první lajna je výborná a ani další formace nejsou vůbec špatné. Ale to samé se dá říct i o nás. Navíc Velmez to hrál celou sezonu na čtyři lajny. My jsme hráli na tři a měl jsem trochu obavy, že nám můžou dojít síly. Navíc, když si uvědomíme, že občas jsme to tlačili jen na dvě lajny. Ale kluci nechali na ledě všechno a budu se opakovat, ale zvládli jsme to.

Když se podíváme na tabulku produktivity v playoff, tak Velmez měl produktivní dvojici Střecha - Křenek, vy jste ale měli dva vyrovnané útoky, což potvrzují právě i kanadské body…

Je pravda, že oni to možná měli víc koncentrováno do prvního útoku. U nás to rozložení bylo do více lajn, což možná také bylo jedním z rozhodujících faktorů.

Jaké byly oslavy?

Joo… pamatuju si je (směje se). Ne všichni mohli kvůli práci či jiným povinnostem slavit hned po zápase (hrálo se v neděli 31.3., pozn. red.), ale ti, co mohli si operativně zařídili volno a myslím si, že jsme to všichni oslavili hodně poctivě a zodpovědně.

Nemrzí Vás trochu, že jste si nezahráli i kvalifikaci o postup do druhé ligy?

Teď zpětně mě to mrzí, hlavně kvůli fanouškům. Na druhou stranu, vedení před začátkem sezony opravdu nevědělo, jak bude sezona probíhat, jak se nám bude dařit, kolik to celé bude stát. Myslím si, že je lepší neslibovat, než mlátit prázdnou slámu. Před sezonou se řeklo, že cílem je hrát ofenzivní hokej, přilákat fanoušky na stadion a probojovat se do playoff. To všechno se povedlo splnit i s nadplánem v podobě mistrovského poháru.

Ale když se vrátím k otázce, ano, teď mě to trochu mrzí. Na druhou stranu, pokud bychom o kvalifikaci měli před sezonou zájem, tak podle toho klíče, který nakonec platil, by se do ní dostal Velmez, protože by se v tom případě semifinále i finále hrálo na dva vítězné zápasy.

Celou sezonu jste se mohli opřít o podporu skvělých fanoušků. Co byste řekl na jejich adresu?

Tím jsme možná měli celý rozhovor začít, protože to, co předváděli, to bylo jednoduše neuvěřitelné! Když přišlo na první přátelák čtyři sta diváků, tak jsem si říkal - jo, dobrý, jsou zvědaví na nový tým. Pak jsem si myslel, že na základní část bude chodit dvě stě až tři sta fanoušků. Chodilo jich ale víc, a když byl průměr přes pět stovek, tak jsem tipoval, že na playoff budou návštěvy kolem osmi set. Ale to, co se zejména v playoff dělo, to nečekal vůbec nikdo. Lidi byli neskuteční a zaslouží si obrovskou pochvalu a poklonu!

Byly zápasy, kdy nám to nešlo tak, jak bychom si to představovali, ale fanoušci nám vždycky ohromně pomohli. Když viděli, že se kluci snaží, bojují, dřou a dávají do toho maximum, tak nás hnali dopředu a nejednou nám pomohli k vítězství. Kotel byl famózní a neúnavný, a když se přidal celý stadion, to mi na střídačce stály chlupy po celém těle.

Je něco, co Vás během sezony trápilo?

(dlouze přemýšlí) Já nevím, asi ne. Jedině snad to, že jsem musel na trénincích skládat pětky. Jednou chyběl ten, příště ten, protože jsme to všichni dělali při práci. Ale s tím jsem samozřejmě já i kluci počítali, že to tak bude. Na druhou stranu musím říct a pochválit kluky za to, že nás jen maximálně jednou za měsíc bylo na tréninku dvanáct. Jinak jsme chodili na led v patnácti až dvaceti lidech. Ale tohle všechno je práce trenéra, takže si na to ani nejde stěžovat. Tak to prostě je.

Jak to je s Vaším pokračováním u A-týmu SHKM Hodonín? Budeme Vás na lavičce vídat i v příští sezoně?

Na tuhle otázku teď nedám jasnou odpověď. V tuto chvíli opravdu nevím. Není to o tom, že bych měl jiné nabídky, ale za ty roky u hokeje dlužím spoustu své rodině. Teď si chci vzít celý duben na rozmyšlenou. Proberu to s rodinou, pak si sedneme s vedením a pobavíme se o tom.

Děkuji za rozhovor.